PEPÍKOVA DOBRODRUŽSTVÍ

Ondřej Tesarčík

Ilustrace : Daniela Sablyash

  Na jednom poli, kousek za městem, žila myší rodinka. Maminka, tatínek a jejich dítko Pepík. Byl velmi zlobivý a líný. Pořád dokola otravoval svou maminku. Jednoho dne maminku tak rozzlobil, protože pořád na ní křičel „Mami, přines mi dobrůtky a mami udělala bys toto a mami..“ Maminka toto už nevydržela a poslala Pepíka, aby si vyzkoušel, jak je těžké vůbec přežít jako malá myška. Tak se Pepík vydal na cestu!

 SCN 0004

    Šel polem, bloudil a bloudil a vůbec nevěděl, kde se nachází. Najednou, si všiml, že už je na konci pole. Zvedl hlavu a uviděl před sebou velký temný les. Protože už se stmívalo, tak se Pepík rozhodl, že přespí někde v lese. Lesní cestičkou došel až na mýtinu, a protože byl hodně unavený, rozhodl se, že se v jedné skulince stromu utáboří. Když se pokoušel do skulinky dostat, musel se poprat s věcí, kterou nikdy neviděl, a pěkně ho to štvalo!

vctr

Najednou Pepík uslyšel podivné zvuky, otočil se, a koho nevidí! Byl to obrovský medvěd! Pepík se polekal a začal pištět. Medvěd mu povídá „Ticho myško, já ti nechci ublížit, jen ti chci pomoct s tvým problémem. Asi se ptáš, co to je v té skulince. Jsou to plastové lahve, které sem vyhazují lidé a škodí tím nám, nám zvířatům.“ Pepík říká medvědovi „A proč je lidé hází na zem a ne do těch kyblíků, které jsem tu viděl podél cesty?“ „To já nevím.“ říká medvěd, který pomalu odchází a volá na Pepíka „Sbohem myško“.

bhzk

Pepík odpověděl medvědovi „Sbohem!“ a zároveň nevěří svým velkým uším, co se od medvěda dozvěděl, u nich na poli přeci jen žádný nepořádek není, jednou za čas tam jezdí různé stroje, ale nepořádek tam není. Přemýšlel jak pomoct lesním zvířátkům, aby nebyli nešťastní. Po dlouhém přemýšlení si Pepík lehl a rozhodl se, že půjde spát, aby se prospal a připravil se na další náročný den.

  Druhý den ráno, se Pepík probudil a rozhodl se, že si půjde najít něco k snědku. Šel dlouhou cestou a pořád nemohl nic najít. Až najednou… Nešel už po lesní cestě, ale po pořádné tvrdé zemi zvané beton.

2

   Z ničeho nic se Pepík zastavil a jen koukal. Kolem něj totiž jezdily různé vozy , které on neznal. Pepík nevěděl kde je. Jen cítil neskutečný smrad a viděl špinavý dým. Nelíbilo se mu to, ale to ještě nevěděl, co se mu povedlo. Nemohl se nožičkou odlepit od země. Najednou cosi začalo šustit v křoví, Pepík nemohl nic dělat. Z křoví vylezli dvě packy a čumák, Pepík si myslel, že to je jeho smrt! Byla to potulná kočka! Lekl se a začal „skvíkat.“ Kočka ho chytla a odlepila od země a začala na něj mluvit. „Mňauu, já jsem hodná kočka a přišla jsem ti pomoct, protože ses přilepil na žvýkačku, lidé tomu tak říkají, mňauu.“

vzhuj

Pepík nechápal, ale zeptal se kočky. „Kočko, kde teď vlastně jsem a žije se ti tady dobře?“ Kočka mu na to odpověděla „Jsi ve městě, mňauu, je to tu velmi špinavé, lidé neuklízí svoje odpadky, všude staví své domy a znečišťují vše, co jim přijde pod ruku.“ Pepík nevěděl, co má kočce říct, ale kočka pokračovala „Malinkatá myška jako ty, by v tomto městě nepřežila, věř mi, že i já bych tě tu zakousla a to jsem hodná mňauu.“ A dodala „Běž domu za rodinkou, bude ti tak líp.“ Najednou se kočka otáčela a chtěla odejít, ale Pepík jí zastavil a řekl jí „Já chci pomoct všem zvířátkům, aby se cítili lépe, znečišťování přírody je přece hrozné, je krásná a lidé jí jednou budou potřebovat…“ Kočka mu na to odpověděla „Víš Pepíku, na nás zvířata dává jen někdo, dokud si to lidé neuvědomí, my s tím nic neuděláme!“ a najednou kočka byla pryč!

   Pepík šel zpátky domů a byl rád, že nežije ve městě jako kočka a ani v lese jako medvěd a uvědomil si, že maminka měla pravdu.

hj